Jdi na obsah Jdi na menu

2.světová válka

Vojáci 2. světové války z Liblic

 

 Rudolf Klinger

narozen: 31.3.1917

datum a místo odvodu: 20.4.1942 Londýn

hodnost: vojín asp. čs.

 

Alois  Polák

narozen: 28.2.1898

datum a místo odvodu: 11.12.1939 Paříž

 

 

 

2. světová válka

Jedna z nejhorších pohrom, kterou nemá na svědomí příroda, ale člověk. Tato smutná historie zasáhla i naši obec, ale protože se nedochovala kronika, kde je většinou tato část naší historie zaznamenána, použila jsem úryvky z kronik okolních obcí pro dokreslení utrpení obyčejného obyvatelstva. Zároveň jsem zde také použila část studentské práce, která byla napsána v roce 2005 při 60. výročí  ukončení 2. světové války. Projekt byl uskutečněn v rámci středních škol z Německa, Lotyšska a České republiky za podpory Evropské unie. Do tohoto projektu se za Českou republiku zapojilo gymnázium v Českém Brodě.

 

 Příchod německého vojska

 

Dne 15. března 1939 celá vesnička, zastoupená z každé rodiny, stála u obecní úřadovny a čekala na něco nevídaného - na příchod německých vojáků. Toho dne se v obci nepracovalo, lidé se dočkali.

Okolo deváté hodiny ranní oživla silnice od Poříčan, začaly se hrnout vojenské oddíly na motorových kolech, na autech, oddíly pěší a dělostřelců. Od časného rána padal drobný déšť se sněhem, počasí nedobré, studený vítr, zima, po silnici rozbředlé bláto stříkalo od kol projíždějících vozidel, které velice spěchaly, aby se dostaly do Českého Brodu na státní silnici ku Praze.

Vojenské oddíly postupovaly velmi ostražitě, snad čekaly odpor. U každého bodu, kde nebylo na dálku viděti, motorisovaní jezdci ohledávali cestu. Baterie motorisovaných protileteckých děl jely s předními oddíly.

Vojsko pěší táhlo až přes polední hodiny, většinou ve čtyřstupech a na nákladních autech, kde převládaly většinou výzbroje kulomety. Vojáci měli na sobě oblečené černé pláště do deště, projížděli a procházeli obcí mlčky, bez zpěvu a bylo na nich viděti dosti únavy.

Obyvatelstvo stojící v hloučkách v povzdálí mlčky sledovalo počínání vojska. Neprojevilo se tu žádného vítání ani pozdravů. Lidé nevěděli, co přinesou dny příští. V odpoledních hodinách bylo slyšeti od Úval střelbu.

 

 Německé úřady

 

Obce podléhaly protektorátním úřadům. Vrchní rozhodování měl úředník říše. Úředníci říše byli nasazeni všude, taktéž německé četnictvo bylo v sídle okresu a mělo k rukám četnictvo protektorátu. Naše obec patřila pod Okresní úřad Český Brod a Krajský úřad v Kolíně.

Na rozkaz úřadů musely obce odstraňovati všechny památky na Československou republiku a zvláště ty, které byly zřízeny na pamět jejího ustavení. Za správné provedení těchto nařízení byl zodpověden starosta. S jakým pocitem a nevraživostí se dívali lidé, když v naší obci naši dva lidé osekávali nápis na pomníku padlých vojínů ve válce světové, vedle pomníku stojící lípu svobody naši lidé museli pokáceti a to vše se dělo pod dozorem četnictva našeho z četnické stanice v Poříčanech.

Na okresní úřad se musely odevzdati všechny pamětní knihy. Také to měli na starosti naši četníci. Ku samotnému kronikáři přišel náš četník vyšetřovati, zda má nějaký materiál napsaný pro obecní kroniku, že se to musí odevzdati s knihou pamětí. Dostává odpověď, že nebylo na tyto záznamy čas pro jiné práce

 

 Potravinové lístky

 

Ku konci roku 1939 byly zavedeny potravinové lístky pro nesamozásobitele. Pro zemědělce vydávány mlecí výkazy a pro krmivo dobytka šrotovací povolení. Na okresním úřadě ustaveno vyživovací oddělení, které vydávalo obcím vše potřebné. Obec dle nařízení vedla osevní plán dle stavu katastru obce, dle osevní plochy. U každého zemědělce rozepsala dodávkovou povinnost a to v obilí, bramborech, olejninách, dobytku hovězím a vepřovém.

Obec pověřila s touto celou agendou a vydáváním potravinových lístků Adolfa Šůlistu, řídícího učitele zde a jemu k ruce výpomocné síly placené obcí. Lístky se vydávaly měsíčně a za tu práci platila obec 6.000 ročně.

Obecní úřad velice často potřeboval vyříditi věci úřední i neúřední v řeči německé, což vyřizoval vše řídící učitel Adolf Šůlista a jeho rodina, jelikož ovládala jazyk německý, jak v řeči a písmu dokonale. Tchýně jeho vyučovala po obci řeči německé, ponejvíce obchodníky. Za různou odměnu chodila ve vůkolí vyučovati řeči německé státní zaměstnance, většinou železničáře.

 

 Ubytování vojska německého

 

V roce 1940 nastěhovaly se do školní budovy a hostince čp. 105 u Belzů oddíly německé pěchoty, asi 500 mužů. Obsadily všechny třídy, školní dílnu, kuchyni a kabinety. Děti nechodily skorem půl roku do školy. Velitelství - plukovník a štáb bydleli v čp. 11 u Žateckých a důstojníci bydleli v čp. 2, 1, 115. Kuchyni a kanceláře měli ve škole. Přes polovinu vojínů bylo národnosti české - havíři a tovární dělníci ze Sudet.

Každý den v okolí obce vojsko provádělo cvičení. Bylo viděti, jak se konají přípravy ku vytáhnutí do pole. Barvila se auta a vozy šedou barvou, vojsko zde dostalo nový oděv šedozelený a k jaru zmizeli z obce.

Za ubytování vojska bylo zaplaceno našimi úřady - školní budova a zařízení utrpělo velkou škodu, která nebyla nahražená.

 

 Kurs marky

 

Jakmile německé vojsko obsadilo naši vlasť, bylo nařízeno, že německá měna oproti měně naší jest hodnocena jedna ku deseti, tudíž jedna německá marka rovná se deseti korunám českým. Ihned se toto nařízení uvedlo v činnost a německé vojsko u nás lacino nakupovalo všeho a posílalo ku svým domů do říše.

 

 Zabavování majetku Židů

 

Hned jak zahájily činnost německé úřady, nastala persekuce Židů, zabavování jejich majetku a Židé posíláni do koncentračních táborů.

Ve zdejší obci byla rodina židovská Arthura Klingra - pětičlenná, který měl najatý dvůr čp. 1 od města Českého Brodu. Jakmile německé vojsko obsadilo Vídeň, pomýšlel na stěhování, ale nevěděl kam.

Najmul byt v Praze, zde vše předal a prodal novému nájemci inž. Kleiblovi a odstěhoval se v roce 1940.

Za rok potom jeho a rodinu odvezli do Terezína, po dvou měsících do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam zahynuli oba manželé Klingrovi a dva chlapci. Po převratu se navrátila jen dcera, která zůstala naživu a ušla zkáze

 

 Vlak s lidmi z koncentráků

 

Ku konci roku 1944 zde projížděl nákladní vlak s lidmi z koncentráků z polského území, lidí všech národností. Vezli je za zimního počasí v otevřených nekrytých vozech. Vozy byly plné, stál jeden vedle druhého namačkáni, hodně jich cestou zhynulo hlady a zimou. Bylo slyšeti lidský řev až do vesnice. Převáželi je, neboť německá fronta na Rusku se hroutila, německá armáda byla na ústupu. Vlak s těmito lidmi velmi spěchal do německého území.

Blízko obce u louky Bažantnice byl ráno nalezen jeden člověk mrtvý. Byl za četnické asistence od zdejší obce dopraven do Českého Brodu, kamž byli sváženi a tam jsou také pohřbeni ti, kteří z vlaku vyskočili neb zabiti byli při útěku.

Vojenské německé hlídky stály v budkách brzdařů a střílely po každém, kdo vylezl nahoru vozu a chtěl vyskočiti. Z Poříčan do Úval jich zastřelily několik. Druhý den četnické hlídky pátraly zde a podél celé tratě, zda se zde neskrývá nějaký utečenec. Nenašly a nechytily žádného, až později lidé mezi čtyřma očima se svěřovali, že viděli utečence, ba že mu poskytli kus chleba i oděvu.

Po vánocích 1944 přišli do Poříčan tři mladí uprchlíci z takového transportu, kteří v Lounech utekli při převážení z tábora osvětimského a dík dobrým lidem, kteří jim darovali kusy oděvu na přestrojení, aby nebyli nápadní v tom pruhovaném obleku, dali jim potravu a tak umožnili jim návrat domů. Jeden byl syn Aloise a Anny Petrových - Václav Petr, dnes strojvůdce st. drah. Dva byli Moraváci od Olomouce, oba se šťastně dostali do svých domovů po skončení okupace. Ukrývali se v domku manželů Petrových, většinou na půdě, později i naši četníci se o nich dověděli a mlčeli. Byli zde až do konce okupace a na volání Prahy o pomoc šli do řad jejich na pomoc při vyhnání okupantů, zdatně pomáhali.

 

 Nálet a házení bomb

 

 Na květnovou neděli 1945 v odpoledních hodinách bylo slyšet od východu velký hukot letounů. V obci byl poplach, lidé se ukrývali, kam mohli, většinou utíkali z vesnice ven do polí. (Píši tuto událost jako očitý svědek, jak ve zdejší obci, tak i v Praze a okolí.)

 Od obce Hořan letěly dva proudy letounů. Nebyly vysoko, neb bylo vidět i lidi v letadlech. Většinou to byly letadla bombardovací, provázené stíhačkami. Dle barev a značek byla to letadla anglická a americká. Jeden proud si to namířil přes obec, druhý větší letěl přes pole na Záhabří, přes obecní hřbitov, státní dráhu, pozemky na Pavidlách a přes Kounickou stráň směrem na Prahu - napočteno ke stu letounů.

Na pozemky nad skálou shodily několik bomb 6 kg těžkých, některé nevybuchly při dopadu. Při letu bomby bylo v obci slyšeti vytí. Po vybuchlých bombách zůstaly na poli metr hluboké jámy vyhozené hlíny. Nevybuchlé bomby druhý den byly vyhrabány hasičstvem za dozoru četnictva. Pod hřbitovem shozeny dvě bomby, u okresní silnice a potoku výbuchem zničily dva obecní třešňové stromy.

Na koleje státní dráhy byly shozeny čtyři bomby a kolej ku Praze poškodily. Výbuch rozerval pražce, oprava trvala několik hodin, vlaky jezdily po jedné koleji. Tyto bomby měly asi rozbořiti klenutý kanál, vedoucí pod státní dráhu do Bažantnice - vybuchly od kanálu 15 metrů daleko, takže mu nemohly uškoditi.

Na pozemek Miloslava Čermáka na Pavidlách padly dvě bomby, na pozemek Aloise Židlického Na stráni pět zásahů.

Kočí Jan Marek druhý den vybral jednu nevybuchlou bombu ze země a přivezl ji domů hospodáři Holubovi na dvůr. Vojákem nebyl a zajisté si nedovedl představiti, co taková potvůrka umí dělati za divy.

Tyto letadla doletěla nad Prahu a zde v obci bylo slyšeti dunění více než za bouřky. Rozbily ve Vysočanech, Libni, Karlíně a okolí hodně domů a továren, zhynulo při tom hodně lidí, způsobené škody se nedaly odhadnouti. Sám kronikář byl svědkem té zkázy neb pracoval v Avii, kdež v pondělí ráno viděl to zpustošení. Od Libeňského nádvoří nad Spalovnu byla spoušť největší - rozházeno elektrické vedení, dlažba, koleje elektrické dráhy. Tam byly shazovány až pětimetrákové a větší bomby. Zůstal po výbuchu kráter až 5 m šíře a 4 m hloubky. Domy a části továren rozhozeny po ulici. Mohlo se projíti jen na vlastní zodpovědnost, dva dny tam hořelo. V továrnách se pracovalo jen na odklizení trosek. Od tohoto náletu stoupla protiletecká ochranná opatření a služba, zvláště hasičských sborů.

 

 Stahování německých posil

 

Ráno 5. května 1945 po okresní silnici z Poříčan ku Českému Brodu projížděly obcí oddíly německé posádky z Milovic. Jely na jízdních kolách s celou výzbrojí, bylo jich na 400 mužů. Pospíchaly, ani se v obci nezastavily. Německá posádka Prahy je volala ku pomoci. Lidé v obci, když je viděli, sundavali prapory ráno vyvěšené na budovách soukromých, aby ještě nezažili od Němců nějakou nepříjemnost. Pověst, která milovickou posádku předcházela, nedala od ní čekati jen zlobu. Po jejich odjezdu, což trvalo několik hodin, našli lidé při silnici několik zásobníků s patronami a několik ručních granátů. Voják, třeba Němec, si odlehčil.

Navečer téhož dne viselo po obci praporů více než ráno a již se nesundaly. Tento den přinesl mnoho nových událostí.

 

 Povstání v Praze

 

Dne 5. května 1945 povstal pražský lid proti okupantům. Hodně se tohoto povstání zúčastnili lidé venkovští, ponejvíce ti, kteří byli za chlebem v Praze, v továrnách, úřadech a jinde. Pomáhali při stavění barikád a zúčastnili se pouličních bojů. Ze zdejší obce toho času hledalo chleba přes 60 mužů a žen.

Když Praha volala o pomoc, odjeli na to zavolání občané Hrouda Bohumil, rolník, Benešovský František, zámečník, Kosík Jaroslav, inženýr.

 

 Národní gardy

 

Ve zdejší obci se utvořila Národní garda z mladších občanů. Byla ozbrojena všelijak - revolvery, loveckými puškami, nalezenými vojenskými zbraněmi a j. Pod velením Jana Jirouška, t. č. profesora na gymnásiu na Vyšehradě, nadporučíka čsk. arm. v záloze četa gardistů čítala 26 mužů.

Německé posádky z Čech a Moravy se stahovaly ku Praze, taktéž německé úřady. Státní silnice do Českého Brodu byla plna automobilů.

Německé úřady v poslední chvíli sebraly kdejaký vůz, ať osobní nebo nákladní a hleděly co nejrychleji ujeti do říše. Bylo hlášeno, že Němci při útěku hledí zničit vše, co můžou, hlavně na úřadech.

Z obce byla vypravena četa našich lidí na radiovou rozhlasovou stanici v Liblicích, aby tamní německá posádka nemohla zničit její zařízení při svém útěku. S četou šel též nadporučík Jan Jiroušek, poručík Alois Židlický, Nouza Josef, čp. 36, Vrtička Josef, Bílek František, Veverka Václav, Šůlista Adolf, Nouza Karel, Hudousek Josef, Veis František, Kurel Jan. Na kopci u stožáru radiové stanice narazili na esesácký oddíl a tito zlotřilci zavraždili 18 našich lidí, mezi nimi našeho občana Jana Jirouška. Zastřeleni byli lidé z Přistoupimi, z Bylan, ze Kšel, z Klučova, z Českého Brodu.

Jan Jiroušek byl pohřben na zdejším hřbitůvku v rodinné hrobce za účasti celé zdejší obce, žáků a přátel z Vyšehradu, za účasti celého okolí.

 

 Příspěvek na postavení pomníku

 

Hned po pohřbení zastřelených u radiové stanice byl ustaven výbor pro postavení památníku na rozcestí silnic u stožáru z občanů Přistoupimi, Kšel, Klučova, Bylan, Českého Brodu. Usneseno výborem, aby památník tvořil vysoký žulový jehlanec na několika všestranných žulových stupních. Dle předloženého návrhu a rozpočtu byla stavba zadána firmě Svoboda. Rozpočet zněl na 90.000 Kč, na obec Klučov připadlo 15.000 Kč. Obnos byl sebrán dobrovolnou sbírkou mezi občany zdejší obce.

Ve společný památník vtesáno jméno rodáka zdejší obce Jana Jirouška, profesora gymnásia na Vyšehradě. Zůstala po něm manželka (zaměstnáním učitelka), tři malé dítky a staří rodiče.

 

 Útěk vojska a úřadů německých

 

Dne 6. května 1945 začalo se hrnout od Lstiboře, ode Žher a Hořan po okresních silnicích do zdejší obce německé vojsko a úřady. Nejprve bylo viděti auta obsazená německými úředníky, kteří prchali o překot z dobře honorovaných úřadů protektorátu. Ponejvíce jich bylo vidět ujíždět z Kolína, kdež byl vysoký německý úřad, který ovládal několik okresů. Obcí projížděli velmi rychle, vyhnuli se městu Českému Brodu a hledali cestu k Lysé a Brandýsu a dále k hranicím. Sjeli u Chrášťan ze státní silnice Kolín-Praha a přes Lstiboř, Klučov, Poříčany na Velenku k Čelákovicům.

Věcí sebou v autech mnoho nevezli. Nechali zde vše, co již dávno neodvezli do říše, když se sem do protektorátu stěhovali. Přišli sem též bez ničeho, neb zde vždy nalezli způsob, jak si věci zaopatřiti, a oni to dovedli.

Pěší vojsko táhlo plné dva dny skrze obec od Lstiboře ku Poříčanům. Hodně vojáků šlo polmi, na stráni, mezi pozemkem rolníka Holuba a Židlického. Jest jeden pohřben v mezi, zhynul tam as vysílením. U silnice do Lstiboře z Klučova se jeden oběsil na švestce. Po dvě noci jich hodně nocovalo v lesíku na Šutrách. Báli se v noci jeti do vesnice, lidé nespali. Když přišel v noci do vesnice německý voják, byl odzbrojen a Národní garda jej vyprovodila za vesnici.

Zbraně se ukládaly na obecním úřadě velitelství Národní gardy, jejímiž veliteli t. č. byli nadporučík Hasman, Kosík a Židlický, Nouza Karel.

Němečtí vojáci, když přicházeli do obce, zahazovali zbraně a střelivo před obcí, třeba do potoka a kam se dalo, našlo se každý den několik pušek a střelivo. Vojáci neměli trénu, neměli kuchyní a bylo od nich k očekávání všeho zlého, lidé museli v noci velmi dobře hlídati.

Lidé v obci zaháleli - nepracovalo se, jen to nejnutnější. 6. května rychle projelo obcí od Poříčan ku Českému Brodu několik tanků a nákladních aut s ruskými vojáky. Spěchaly Praze na pomoc. Obyvatelstvo je provázelo s jásotem, vojáci byli veselí.

 

 Příchod vojska ruského

 

Do obce se přihrnulo od Lstiboře a Žher ruské vojsko, ale to nešlo pěšky, šest až deset vojínů sedělo na leteckém vozíku, taženým párem nebo dvěma páry koní. Na nákladních i osobních autech mezi vojáky seděly ruské ženy, vojačky a samaritánky. Jeli skrze obec k Poříčanům, celý den a noc - nespočítatelné množství děl. Tehdy jsme viděli ty pověstné katuše, o kterých bylo často v rozhlase z Ruska slyšeti, byly taženy čtyřmi koňmi. Zvlášť na vozících náboje, kulomety, minomety a na sta prázdných koní vedli sebou. Vojenské kuchyně odvářely po cestě, na našich lidech nic nechtěli, jen pít. Lidé se jich nebáli, podávali jim co mohli sehnat.

Část tohoto vojska ruského - jedna divise s příslušenstvím - se utábořila na několikadenní odpočinek v lesích poříčanských až do Třebestovic. Odtud po celém okolí jezdili pro píci na krmení toho velkého počtu koňstva. Nasekali si sami trávy, jetela. Lidé zdejší je museli nechati, později to bylo zaplaceno.

Vojsko ruské se chovalo vzorně, nikomu v obci neublížili. V lese na Šeňárku jich bylo několik pohřbených.

Také jich několik v obci nocovalo. Odtrhli se cestou od svých oddílů a nyní hledají svá velitelství. Ruští vojáci byli od zdejších občanů pohoštěni a uloženi na noc k odpočinku - ráno s poděkováním odcházeli.

Zdroj : Kronika obce Klučov – www.klucov.cz

  

 Potravinové lístky

 Pro neudržitelný chaos v nakupování zásob zaveden prodej na lístky. Dne 24. 9. proveden soupis obyvatelstva na tzv. kmenové lístky a dne 10. X. vydávány první lístky na mýdlo, potraviny, mléko, cukr, maso, tuky a chléb a dne 16. pros. na šatstvo a prádlo. Ve městech ožily opět fronty na potraviny, obuv, šatstvo a pod.

Od 25. XII. nařízeno z porážek odevzdati zřízeným sběrnám tuky a sice z 1 q vážícího vepře 4 kg sádla. Před touto dobou se pilně zabíjelo. I nedostatek paliva, hl. uhlí je silně pociťován. Fronty povozů čekají na příděl u obchodníků uhlím. Zavedeny úřední záznamy odběratelů uhlí, které odevzdány firmám. Kuřivo je dosud ve volném prodeji.

 

 Jazykové nařízení

 

Vydáním jazyk. nařízení s platností od 28. VIII. se okamžitě provádí - vyhlášky, návěstní tabule do 48 hodin změněny v oboujazyčné. Státní jazyk je německý.

 

 Knihovny

 

Dále z nařízení úřadů jsou prováděny revise všech veřejných knihoven a z nich vyloučeny knihy s obsahem o bývalém presidentu Dr. Benešovi, republice československé, národ. odboji, 28. říjnu a tradici legionářské. Vyloučené knihy zapečetěny a uloženy.

 

 Oslavy, vlajky

 

Při významných dnech vyvěšována na stát. a veř. úřadech kromě vlajky protektorátu (pruh bílý, červený, modrý) též vál. vlajka Říše (červená půda s bílým kruhem a černým hák. křížem). Bylo to zvl. při úspěších něm. vojska v Polsku a při dobytí Varšavy se i v poledních hodinách 1 hodinu vyzvánělo.

A tak tento rok protkaný sítí událostí, strádáním, duševními mukami uzavřen vánočními svátky - Silvestrem – a zapadl opět do hlubin smutné historie minulosti. S těžkým srdcem čekáme, co příští rok nám a naší vlasti přinese!

Dne 31. prosince 1939. Zapsal

Adolf Šulista

řídící uč.

 1941

 Esesácká bota velmi často dělá rekvizice a prohledávají špichary, přestože obec odevzdala veškeré dodávky na 100 procent. Když jsem Němci přišli, tak skoupili kde co bylo. Cpali se párky a českou šunkou a nám nabízeli z vojenských kuchyní polévku. Žádný pro ni nešel až na jedného občana J. P. Teď potřebují naše obilí, brambory, maso, které vozili do Německa. Zaváděli vojenské správy, na všech závodech se pracovalo na vojenských dodávkách, tanků, děla, flint.

Na naší vesnici bylo smutno, časté rekvisity ať na obilí neb dobytek. Začínaly spory mezi sedláky a malými domkáři ohledně nespravedlivých dodávkách. Kdo byl u vesla, šetřil si svůj majetek a tomu malému byl brán i poslední kus z chléva.

Úroda byla dobrá, při tom dění se sklízelo nad průměr, jak zrní, tak řepy a brambor. Mouka nebyla, tak se šrotovalo, místo omastku se z máku lisoval olej a tím se mastilo. Bída doléhala obzvláště na chudý lidi, kteří neměli peněz, aby platili ceny na volném trhu

Český národe, co na tebe čeká. Lidé chodí zamlklí, jeden druhého se bojí. I u nás na vesnici byl zastřelen četníkem Knížkem z Poříčan Šusta, který kradl z hladu. Jeho otec a matka byli přes zimu sedlákem Záběhlickým propuštěni. Bída doléhala do všech rodin, nebyla obuv, prádlo, šatstvo, nebylo dostatek jídla. Těžko se pracovalo, v továrnách se pracovalo 12 hodin denně.

 1945

 Naše vesnice žila již ve válečné horečce, čím blíže se valila fronta. Občané dělali kryty v polích, schovávali šatstvo, zakopávali cenné věci, obilí a veškeré živobytí, brambory a mouku, neb nevěděl žádný, co se bude dít. Bude zde otevřena fronta nebo ne, přestože Němci kladli stále tuhý odpor, se bojovalo na Slovensku, blížila se fronta k moravským hranicím. Prostě jde v těchto dnech o život každého občana. Přesto už naše vláda byla v Košicích, kde byl vyhlášen 5. dubna již vládní program naší nové republiky. Toužebná chvíle byla očekávána a Němci neměli sil, aby se dále bránili.

Život v naší vesnici bral se do poválečného klidu. První národní výbor byl v č. 25, kde se vyřizovaly veškeré záležitosti související v té době. Přes naši vesnici byli voděni váleční zajatci do Liblic a Českého Brodu. Na práci byly přivezeny ženy Němky a byly přidělovány jednotlivým rolníkům na práci. Spaly v čísle 26. Byli sovětský vojáci, kteří se vraceli domů, každodenně na nocleh rozdělováni do rodin.

Zdroj :  Kronika obce Lstiboř – www.klucov.cz

 

 Léta 1939–45

Okupace

V následujícím roce 15. března 1939 za deště a vánice obsadili Němci celé Čechy, Moravu a Slezsko. Před tím provolání jejich, uvedené na předchozí straně, bylo vylepeno ve všech městech a vesničkách.

Do Skramník přicházely jen jejich vyhrůžky hrozící smrtí každému, kdo neuposlechne jejich nařízení. Vojsko jejich jelo přes obec v době před přepadnutím SSSR. Zastavili se na návsi, jednotlivci si prohlíželi důkladně lepší hospodářství s pokynem, že si je po skončení války vezmou. Zatím sbírali vejce, aby se posilnili na cestu do Moskvy.

Gestapo  

Citelného poučení o jejich kultuře dostalo se občanům o “zlaté” dne 31. 8. 1942, kdy byl pro přestupky v zásobování vyslýchán a týrán gestapem na obecním úřadě rolník Václav Záhora. Měl přijíti znova k výslechu druhý den, ale vzal si raději život.

 

 Dodávky potravin

 

Z každého ha kontingentní plochy mělo být odvedeno 25 kg živé váhy vepřů (150 mléčných jednotek) a 80 kg živé váhy hovězího dobytka a ovcí (400 mléčných jednotek). Důležitý dodávkový kontingent mléka činil 300 kg mléka na 1 ha kontingentní plochy.

Transport smrti 

 

Dne 24. ledna 1945 jel vlakem z Osvětimi transport smrti. V otevřených vagonech, bosí, téměř nazí, hladoví, kost a kůže, oběti nacistické zvrhlosti, převáženi vězňové do západních Čech. Mrtvé - za největších mrazů - vyhazovali. Též u Tatec vyhozen vězeň č. 6 148, pohřben byl na zdejším hřbitově a hrob označen pomníkem.

 

 Uprchlíci

 

Fronta se přiblížila. Z Pruského Slezska z Scholendorfu a okolí přijelo 19 uprchlíků - Němců, “národních hostů”. Byli ubytováni v prázdné 4. třídě ve škole, u Čermáků na výměnku a ve dvoře. S hrůzou přihlíželi, jak u Milčic hloubkoví letci (kotláři) ostřelovali lokomotivy. Když v Praze vypukla revoluce, zapřahali koně a ujížděli. Byli však chyceni a dáni do sběrného tábora.

 

 Osvobození

 

Velká dějinná chvíle přišla. Za Chotouní po státní silnici valily se sovětské tanky, jejichž dunění bylo slyšeti až sem. Téměř všichni lidé byli za Chotouní vítat naše bratry osvoboditele, kteří odvalili balvan násilí hrozící nás zadusit. Svoboda rodila se pomalu a těžce. Bylo to poupě, které prožívá období krutých mrazů a zimy a na jaře náhle rozpukává v krásný květ - 9. května.

 

 Válečné dozvuky

 

Od Třebestovic hřměla děla, která rozbíjela překážky na státní silnici ku Praze, od Chotutic hřměla děla pancéřového vlaku německého, který nemohl po hlavní trati do Prahy a odbočil k Chotuticům. Byl zneškodněn sovětským vojskem. Lidé byli myslí v Praze, odkud zaznívalo dunění střelby a v noci strašila záře požárů. Po čtyři dny byla zde válka na dosah ruky. Konec jí učinil příchod ruských osvoboditelů. Mezi ruské tanky vjel na motorce Josef Solil jedoucí do Prahy, u Úval se s tankem srazil a zemřel rozdrcením hrudníku.

Po všechny ty dny prchalo německé vojsko na nákladních autech, jichž přejelo přes zdejší obec asi 16, ranění a nemocní šli pěšky polními cestami od Hořan přes Žhery směrem ke Kostelci a všichni spěchali, aby se dali zajmout západním armádám, než je chytí armáda sovětská. Dne 9. května jelo osobní auto s příslušníky německé branné moci v šílené jízdě a najelo na Šmídův hostinec, jeden z nich byl v autu mrtev, tři ranění. Mrtvý byl pohřben blízko Skramník, ranění odvezeni druhý den do Českého Brodu. V autu měli značné zásoby prádla, salámů a jiných potravin a 24.560 říš. marek.

 

 Zvony

 

Největší památný zvon byl v r. 1942 odvezen, ale po válce se vrátil.

Nejmenší zvon byl okres. úřadem 16/3 1942 sňat a do obce se nevrátil.

Zdroj : Kronika obce Skramníky – www.klucov.cz

 

Okupace 1938–1945

 Čas míjel za stálé práce při starostech o vezdejší chléb a budoucnost dětí. Do klidu a míru zazněl válečný pokřik Adolfa Hitlera: “Chceme životní prostor!” Z pohraničí Čech mu odpovídal Henlein: “Češi nemohou být považováni za samostatnou národnost. Proto musí být v budoucnu čeština úplně potlačena. Její zmizení je v zájmu Německé říše.”

Mnoho jiných krvavých i nekrvavých opatření bylo v zájmu nacistů. Vrah českého národa K. H. Frank vyhlásil plán: “Nejúplnější řešení by bylo okamžité úplné vysídlení českého národa a osídlení území německým obyvatelstvem.” V dané chvíli nebylo to opatření proveditelné. V únoru 1942 říká Heydrich: “40 % českého národa je možno poněmčit. Ostatní budou vyvezeni nebo fysicky likvidováni.”

Díky vítězství Sovětské armády byly zmařeny tyto hrůzné plány nacistů. Ale je dobře znovu připomínat a varovat svět. Dne 10. října 1938 byla okupace pohraničí za souhlasu anglické a francouzské vlády. Dne 15. března 1939 byla okupace Československa. Dne 9. května 1945 bylo Československo osvobozeno.

Za druhé světové války byla obec vyssávána německým upírem jako všechny jiné obce. V roce 1944 bylo odvedeno 650 q pšenice, 350 q žita, 350 q ječmene, 300 q brambor, všechna řepa podle nařízení okresního úřadu. Z 1 ha polí odváděno 25 kg vepřového, 80 kg hovězího masa a pravidelně 300 l mléka ročně.

V březnu 1945 přijela pátračka - gestapo z Kolína, vymáhali obilí hrozbami a stavěním lidí po několik hodin venku obličejem ke zdi, políčkovali je a vymohli 70 q obilí.

Ke konci války dělal zákopy na slezském pohraničí Josef Němec. Do zahraničních států neodešel nikdo.

Nemocní a ranění němečtí vojáci šli mimo ves ke Kostelci v počtu kolem 200 lidí a u vsi zahodili ruční granát. Byl zneškodněn hlídkou. Sedm osob, bývalých vojínů, šlo hájit liblickou vysílací stanici a ve zdraví se vrátili. Němci zatím utekli před Sovětskou armádou.

Vítězné sovětské vojsko přineslo svobodu i do naší vsi. Na státní hranici je obyvatelé radostně vítali. I šedesátiletý Frant. Jonáš z naší vsi je vítal u Kleček. Úplně se ztratil, byl prohlášen za nezvěstného.

V květnu byl ustaven místní národní výbor a hned se ujal všech prací k zvelebení obce.

V roce 1946 bylo přiděleno do vsi na zemědělské práce 20 Němců. Po žních byli posláni do Říše.

Zdroj : Kronika obce Žhery – www.klucov.cz

 

Rozhovor s mým dědou, který prožil válku jako dítě …

 

 O: Co jsi dělal do doby než začala válka?

Byl jsem malej kluk, užíval si dětství, válka začala já jsem začal chodit do školy …

O: Kolik Ti bylo let když začala válka ?

Bylo mi 6 let …

O: Co dělali Tvoji rodiče před válkou?

Tatínek byl kovářem v Klučově a maminka? Maminka byla v domácnosti …

O: Jak moc se Vaší rodině změnil život začátkem války?

Nastala různá omezení …

O: Jak jsi se dozvěděl, že začala válka?

Jak bych se to dozvěděl, bylo to vyhlášeno celostátně v rozhlase …

 O: Co jsi dělal během války?

Během války jsem chodil do školy do Klučova a pak do měšťanky v Českém Brodě, normálně jsem prožíval školní léta …

O: Jak jste slavili Vánoce? Normálně jako dříve nebo jinak?

To víš, že se změnily, byli určitý omezení, byli potravinové lístky, omezení na nákup oblečení a bot, no prostě všechno bylo omezené …

 O: Byli u Vás ve vesnici vojáci? Jakých zemí?

Nebyli, až ke konci války byl  ze školy udělán lazaret, my jsme si jednou za týden chodili pro úkoly a nosili ty z předešlého týdne …

 O: Byli z Vaší vesnice odvezeni nějací lidé do koncentračního tábora nebo byli totálně nasazeni? Co bylo s jejich rodinami?

Totálně byli nasazeni ročníky 21 a 22, nebo já už nevim přesně, který to byli. Nasazeni byli, tam kde byl požadavek …

O: Jak jsi zjistil že válka skončila?

Stejně tak jako když bylo vyhlášeno, že válka začala … Celostátně rozhlášeno, že válka končí …

O: Kolik Ti bylo let když válka skončila?

Bylo mi 12 let …

O: Co jsi dělal po válce?

Stále jsem chodil do měšťanky a pak jsem se šel učit a potom na vojnu …

O: Jak vzpomínáš na válku?

Jako na válku, nemůžu vzpomínat v dobrým, bylo to moje nejhorší období života, byl to celonárodní útlak, omezení svobody …

 

Děda ještě poznamenal :  

Zařízení ČS rozhlasu a věže byli obsazeni německou armádou, když se schylovalo ke konci války. Zařízení i věže byli připraveny ke zničení. Zařízení bylo zachráněno od zničení zradou německého vojáka polského původu výměnou za civilní oblečení, protože sdělil jakým způsobem se dá zničení zabránit …

 

Odpor českobrodského obyvatelstva proti nacistické okupaci vyvrcholil v Květnovém povstání v r. 1945. Dne 5. května vystoupil na veřejnost místní revoluční národní výbor a postupně začal přebírat moc ve městě. Dne 8. května české osazenstvo zachránilo liblický vysílač před zničením. Nedaleko vysílače došlo k přestřelce s nacistickými vojáky, v níž 18 vlastenců zahynulo. Na 60 zajatých Čechů osvobodili v Českém Brodě američtí parlamentáři, kteří se tudy 8. května vraceli z lázní Velichovky, kde vyjednávali s maršálem Fedinandem Schörnerem. Večer téhož dne podepsali v budově místního reálného gymnázia zplnomocněnci Schörnerovy armády bezpodmínečnou kapitulaci německých vojsk před  zástupci České národní rady. Dne 9. května projely Českým Brodem první tanky  Rudé armády.

  

Tragédie u Červeného sloupu …

 Kde to bylo ?

 
Na silnici z Kolína do Prahy při odbočce na Kostelec nad Černými lesy …

 

K čemu tam došlo ? 

 
Skupina Čechů z Českého Brodu a okolních vesnic chtěla odzbrojit kolonu ustupujících německých vojsk wermachtu směřujících na Prahu …

 

O jak velkou skupinu se jednalo ? 


Přesný počet není znám neboť při střetu některým Čechům se podařilo uprchnout a ukrýt v nerovnostech terénu. Ze zbytku skupiny byl každý druhý Čech zastřelen. Zbývající občané byli odvedení na německé velitelství do Českého Brodu jako rukojmí,  kde po delším vyjednávání byli propuštěni …

 

 Je nějaká upomínka na tuto událost?

 

 Ano, na místě střetu je postaven pomník s uvedením jmen popravených …

 


Zdroj :  Martina Havlínová, práce pro projekt  Europa für Frieden, Frieden für Europa, 2005

 

 

Fotky pomníku připomínajícího tragédii

 

26.5.11--4-.jpg     26.5.11--3-.jpg

 

26.5.11--2-.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


  Autorem pomníku je architekt Jaromír Krejcar

Jiří Šedina byl pekařem a pracoval z Praze, byl nasazen v Německu. V květnu 1945 šel bránit vysílač, zde byl postřelen a v nemocnici zemřel.

 autor Stanislav Šedina

 

 

nasazeni-v-nemecku--sedina-s-cibukem.jpg

Nasazení v Německu, Šedina s čibukem.

 

vpravo-jiri-sedina--vzadu-je-vysilac.jpg

Vpravo je Jiří Šedina a v pozadí starý vysílač.

Fotografie poskytl pan Stanislav Šedina rodák z Liblic, nyní žijící jinde.

  

V koncentračních táborech z obce Liblic byli :

Josef Houser v Baüreüthu

Josef Procházka v Schliru Linc

 

Statistiky

Online: 3
Celkem: 737867
Měsíc: 5540
Den: 320